Jsem.

24. srpna 2015 v 22:01 | T. |  Deník.
Jsem rozbitá. Poničená. Nedokonalá. Kdo by stál o nedokonalou věc?
Říká se, že milovat někoho znamená užívat si veškeré klady i zápory osoby. Mít je rád. Ovšem, co když má ona osoba více záporů, více nedokonalostí, než kladů? Co dělat s pokřivenou osobností? S nehezkým, tlustým vzhledem? S nemocí dosáhnout jakéhokoli cíle?
Nejsem schopna ničeho smysluplného. Dřív jsem se alespoň dokázala na něco upnout, co mě drželo nad vodou. Už nikoli. Nic mne nezajímá. Nic mi nepřijde dost dobré. Já nejsem dost dobrá. Jsem výškrabek společnosti.
Mám tolik snů. Tolik věcí, co chci umět, čeho chci dokázat. Avšak jak mám splnit své největší ambice, když nemám sílu dotáhnout do konce i ta nejnižší přání? Jsem klišé.
Víte, miluju psaní. Zbožňuju čtení dobrého psaní a jednou chci být sama dobrým autorem. A dříve, dříve jsem i pro to něco dělala. Psala jsem blog a psala jsem povídky. Hodně jsem četla. Byla jsem na tom závislá. Psaní byl můj způsob alespoň částečné seberealizace. Avšak poslední dobou - nic. Nečtu, nepíšu, jen jsem. Den za dnem, týden za týdnem a bohužel i měsíc za měsícem jen jsem. Už mě nic nenaplňuje.
Už ale nechci jen být.
 

Provázky

17. března 2015 v 0:22 | T. |  Deník.
Mám omezené množství provázků, které mě spojují se světem. Valná většina provázků už je k nečemu uvázaná. Jídlo. Já. Váha. Starost. Snaha o spánek. Snaha starat se o ostatní. Zbývá mi jeden poslední provázek, jeden jediný, poslední. A já ho přivážu k naprosto zbytečné a nepotřebné věci, že pak nejsem schopna dělat nic jiného. Svou kapacitu provázků vyčerpám a nejsem ochotna dělat nic, dokud se jeden z nich nerozváže tak, že věc dodělám. A celý proces se opakuje znovu. Většinou je to nějaká kniha. Nebo psaní. Nikdy nic nikterak produktivního, co bych potřebovala udělat (jako škola, nikdy), jen je to dobrá výmluva pro mojí hlavu, proč nic nedělat a proč nepřemýšlet.
Když přemýšlím, je to jakobych postupně všechny provázky rozvazovala a zase uvazovala, ještě pevněji. Je mi pak ještě hůř.
Hádám se s rodiči. Nedokážu se poslední dobou vystát s mámou. Mám po ní hádavou povahu, která se poslední dobou mixuje s mojí přehnanou přecitlivostí. Všechno, jakoby na mě mělo dvakrát takový dopad. Všechno mě příliš bere a já nemám sílu se tomu bránit. Utažené provázky, které nejdou rozvázat. Jsem chyba.
Často přemýšlím nad cestou z toho. Přemýšlím, že bych zpřetrhala všechny provázky, utekla jsem pryč. (Nedávno jsem se uvázala k jedné knize od Greena, bylo to, jakoby mi mluvila z duše. Nejprve jsem myslela, že mě kniha poučí. Mýlila jsem se Jen mi ukázala cestu jak ano, a jak ne.) Chci zmizet. Utéct někam daleko. Uvázat nové provázky. Zajímalo by mě, kdo všechno by mě hledal. Naši by pravděpodobně zavolali policii, já se ale ptám, jaké další kroky by podnikli? Podnikli by vůbec další kroky? Šli by po mém provázku nebo by jen čekali? Hledal by mě někdo z kamarádů? Nedokážu se zbavit pocitu, že nikdo by se z mým zatoulaným provázkem nenamáhal. Všechno mi říká, že pro nikoho nejsem dost dobrá, dost důležitá, aby se pokusil. Pokaždé, když na to pomyslím, zahodím další provázek, další zábranu.
Poslední dobou pořád brečím. I teď, když tohle píšu, brečím. Ležím na ustlané posteli, notebook mám na tlustém břiše a je mi hrozná zima. Jen v místech, kde mi každou chvíli steče slza je mi na okamžik teplo, než se projeví zákony fyziky a voda mi opět nezačně krást zbylé teplo, atak zchlazovat kůži. Upnula jsem se, uvázala jsem další provázek, který se rozváže, až dopíšu tenhle článek.
Jsem ráda, že můj blog nikdo nečte. Je to asi magořina čekat, že budu mít na veřejném blogu nějaké soukromí, ale já takový pocit přeci jen mám. Pocit bezpečí. Pocit volného slova. Pocit vypovídání. Přijde mi, že nemám komu se svěřit. Chtěla jsem říct o svých problémech kamarádce, tak, jak jste mi poradily. Uvázala jem k tomu další provázek. Ten ovšem prasknul a už nešel spravit, jen co jsem začala. Rozpovídala jsem se o své poruše spánku, dál jsem se ale nedostala. Prasknul jako struna na kytaře, zničeho nic a seknul mě přes prsty. A já nejsem schopna říct zbytek, nejsem schopna pokračovat ve skladbě. Vím, že moje insomnie není jen sama o sobě. Zklamala jsem už sama sebe, ovšem, zklamat ostatní bolí mnohem víc.
Chci pryč.

28.2.2015 - Mimo čas a prostor

28. února 2015 v 15:00 | T.
Chvíli jsem tu nebyla. Chtěla jsem se ze všech těle sraček dostat. Byla jsem připravena o svých problémech, který si v hlavě dělám, říct rodičům a kamarádům. Chtěla jsem pomoc. Už dávno to není jen o hubnutí. Začala jsem magořit, téměř jsem přestala spát, nic nebyla schopna dělat. Zašlo to příliš daleko, jinam, než mělo a já s tím vším chtěla skončit.
Myslela jsem, že můžu být zase normální.
Skončila jsem s blogem, abych nemohla mít tu "nepsprávnou podporu" (omlouvám se, nemyslím to zle), aby mě už nic nenabádalo a byla jsem připravena to říct ostatním. Ale hádejte co. Nedokázala jsem to. Už ani nevím kolikrát jsem začala, ale nikdy se nedostala k jádru pudla. Chtěla jsem to říct kamarádce, když jsem ale viděla, že ona sama se vypořádává s vlastními problémy, nechtěla jsem na ni valit další, svoje. Chtěla jsem to říct jiné kamarádce, když jsem si ale všmla, jak šťastná je, nechtěla jsem jí to kazit. A pak jsem to chtěla říct rodičům, avšak pro ně jsem zase nechtěla být takovým zklamaním. To bylo asi před měsícem. Od té doby čekám, na správnou příležitost. Ta ale neexistuje. Začala jsem mít spouty narážek, na svůj stav. Nikdo si nevšímal. Lidé mi sice začali říkat, že vypadám unaveně a že jsem jízlivější a protivnější než běžně. Ale nikdo se doopravdy nezajímal, co je se mnou špatně, přestože jsem prahla po tom, se svěřit.
Začalo t se mnou jí zase z kopce. Zase jsem téměř přestala spát, jíst a začala se zas řezat. Ovšem víte, co je na tom všem nejhorší? Já to nechci. Nevím kolik holek tady přestalo jíst záměrně, kolik se řezalo jen proto, že o tom slyšely, čímž nějak neurážim. Jen poukazuju na to, že to není tak snadný, jak se to prezentuje. Ale já to sakra nechci. Chci být normální, chci být normální teenager, co chodí do klubů, chlastá s ostatníma a nezajímá se. Já když takhle jdu, přemýšlím nad tím, kolik jaký alkohol má kalorií, abych se mu mohla vyhnout a kolik kaloriíí asi spálím tancováním. Nenávidím to. Všichni se vždycky baví a já jsem stranou a příliš se starám. Bojím se ztratit kontrolu, bojím se toho, jak by to dopadlo.
Poslední dobou se mi čím dál častěji stává, že najednou cítím hrozný příval smutku. Zní to hrozně klišé, nevím ale, jak jinak to jinak popsat. Cítím se strašně sama, i když vím, že kamarády mám, že mám pár lidí, kteří mě doopravdy mají rádi, v tu chvíli jakoby nic z toho ale neexistovalo. Cítím se sama, třesu se a brečím, aniž bych doopravdy věděla proč.
Asi před půl hdinou mi to došlo. Jsem na tom hůř, než jsem kdy byla. Nějaká ta síla, co jsem měla dřív, že řeknu jak zlé to se mnou je, mě opustila. Přilezla jsem zpátky sem, abych si udržela alespoň nějakou kontrolu nad sebou, protože já už to nezvládám. Ani maličko. Nejsem schopna udělat vůbec nic. Nejsem schopná se normálně najíst. Nic mě nebaví, nic mě nenadchne. Prostě jsem.
Napadlo mě, jak snadné by bylo to všechno skončit. Mám spoustu nápadů, jak to skončit, aniž by mě někdo zastavil. Vím jak na to. Vím. Děsí mě to, přesto si nedokážu pomoc a ani nedokážu ostatní přinutit, mi pomoc. Bojím se sama sebe.
 


Nothin' 'n' everythin'

13. ledna 2015 v 20:12 | T. |  Deník.
~~ Roses are red,
Violets are blue,
I'm still eatin'
Like for two.



1.1. - 4.1.

4. ledna 2015 v 12:53 | T. |  Deník.
1.1
Jídlo: trocha čočky
Pití: černý a zelený čaj, voda
Pohyb: nic

3.1
Jídlo: kuřecí maso, pečený brambor
Pití: zelený čaj, voda, káva se sladidlem, 2x skotská whisky
Pohyb: dlouhá procházka

4.1
Jídlo: trocha marinovanéo tofu, půl bramboru
Pití: zelený a černý čaj, voda s citronem
Pohyb: 100x jumping jacks, půl hodiny běh

2.1. jsem si nezapsala a nemůžu si vzpomenout..

After all, she was sad forever.

2. ledna 2015 v 10:26 | T. |  Deník.
Vánoce? Klid a pohoda? Kdeže. Jaká je alternativa? Nikotin a hudba.



22.12.

22. prosince 2014 v 10:51 | T. |  Deník.

Měla jsem špatné období. Jednou z nejhoršéch vůbec.

16.12.

16. prosince 2014 v 22:25 | T. |  Deník.
16.12.
Jídlo: nic
Pití: černý čaj, karamelové macchiato
Pohyb: posilování

14.12. - 15.12.

15. prosince 2014 v 22:49 | T. |  Deník.
14.12.
Jídlo: toust, nasucho pečené brambory, vepřové maso, domácí pizza
Pití: černý čaj, černý čaj s mlékem, voda
Pohyb: posilování

15.12.
Jídlo: nic
Pití: černý čaj, voda, pár loků coca-coly
Pohyb: nic

Kam dál