Únor 2015

28.2.2015 - Mimo čas a prostor

28. února 2015 v 15:00 | T.
Chvíli jsem tu nebyla. Chtěla jsem se ze všech těle sraček dostat. Byla jsem připravena o svých problémech, který si v hlavě dělám, říct rodičům a kamarádům. Chtěla jsem pomoc. Už dávno to není jen o hubnutí. Začala jsem magořit, téměř jsem přestala spát, nic nebyla schopna dělat. Zašlo to příliš daleko, jinam, než mělo a já s tím vším chtěla skončit.
Myslela jsem, že můžu být zase normální.
Skončila jsem s blogem, abych nemohla mít tu "nepsprávnou podporu" (omlouvám se, nemyslím to zle), aby mě už nic nenabádalo a byla jsem připravena to říct ostatním. Ale hádejte co. Nedokázala jsem to. Už ani nevím kolikrát jsem začala, ale nikdy se nedostala k jádru pudla. Chtěla jsem to říct kamarádce, když jsem ale viděla, že ona sama se vypořádává s vlastními problémy, nechtěla jsem na ni valit další, svoje. Chtěla jsem to říct jiné kamarádce, když jsem si ale všmla, jak šťastná je, nechtěla jsem jí to kazit. A pak jsem to chtěla říct rodičům, avšak pro ně jsem zase nechtěla být takovým zklamaním. To bylo asi před měsícem. Od té doby čekám, na správnou příležitost. Ta ale neexistuje. Začala jsem mít spouty narážek, na svůj stav. Nikdo si nevšímal. Lidé mi sice začali říkat, že vypadám unaveně a že jsem jízlivější a protivnější než běžně. Ale nikdo se doopravdy nezajímal, co je se mnou špatně, přestože jsem prahla po tom, se svěřit.
Začalo t se mnou jí zase z kopce. Zase jsem téměř přestala spát, jíst a začala se zas řezat. Ovšem víte, co je na tom všem nejhorší? Já to nechci. Nevím kolik holek tady přestalo jíst záměrně, kolik se řezalo jen proto, že o tom slyšely, čímž nějak neurážim. Jen poukazuju na to, že to není tak snadný, jak se to prezentuje. Ale já to sakra nechci. Chci být normální, chci být normální teenager, co chodí do klubů, chlastá s ostatníma a nezajímá se. Já když takhle jdu, přemýšlím nad tím, kolik jaký alkohol má kalorií, abych se mu mohla vyhnout a kolik kaloriíí asi spálím tancováním. Nenávidím to. Všichni se vždycky baví a já jsem stranou a příliš se starám. Bojím se ztratit kontrolu, bojím se toho, jak by to dopadlo.
Poslední dobou se mi čím dál častěji stává, že najednou cítím hrozný příval smutku. Zní to hrozně klišé, nevím ale, jak jinak to jinak popsat. Cítím se strašně sama, i když vím, že kamarády mám, že mám pár lidí, kteří mě doopravdy mají rádi, v tu chvíli jakoby nic z toho ale neexistovalo. Cítím se sama, třesu se a brečím, aniž bych doopravdy věděla proč.
Asi před půl hdinou mi to došlo. Jsem na tom hůř, než jsem kdy byla. Nějaká ta síla, co jsem měla dřív, že řeknu jak zlé to se mnou je, mě opustila. Přilezla jsem zpátky sem, abych si udržela alespoň nějakou kontrolu nad sebou, protože já už to nezvládám. Ani maličko. Nejsem schopna udělat vůbec nic. Nejsem schopná se normálně najíst. Nic mě nebaví, nic mě nenadchne. Prostě jsem.
Napadlo mě, jak snadné by bylo to všechno skončit. Mám spoustu nápadů, jak to skončit, aniž by mě někdo zastavil. Vím jak na to. Vím. Děsí mě to, přesto si nedokážu pomoc a ani nedokážu ostatní přinutit, mi pomoc. Bojím se sama sebe.