Provázky

17. března 2015 v 0:22 | T. |  Deník.
Mám omezené množství provázků, které mě spojují se světem. Valná většina provázků už je k nečemu uvázaná. Jídlo. Já. Váha. Starost. Snaha o spánek. Snaha starat se o ostatní. Zbývá mi jeden poslední provázek, jeden jediný, poslední. A já ho přivážu k naprosto zbytečné a nepotřebné věci, že pak nejsem schopna dělat nic jiného. Svou kapacitu provázků vyčerpám a nejsem ochotna dělat nic, dokud se jeden z nich nerozváže tak, že věc dodělám. A celý proces se opakuje znovu. Většinou je to nějaká kniha. Nebo psaní. Nikdy nic nikterak produktivního, co bych potřebovala udělat (jako škola, nikdy), jen je to dobrá výmluva pro mojí hlavu, proč nic nedělat a proč nepřemýšlet.
Když přemýšlím, je to jakobych postupně všechny provázky rozvazovala a zase uvazovala, ještě pevněji. Je mi pak ještě hůř.
Hádám se s rodiči. Nedokážu se poslední dobou vystát s mámou. Mám po ní hádavou povahu, která se poslední dobou mixuje s mojí přehnanou přecitlivostí. Všechno, jakoby na mě mělo dvakrát takový dopad. Všechno mě příliš bere a já nemám sílu se tomu bránit. Utažené provázky, které nejdou rozvázat. Jsem chyba.
Často přemýšlím nad cestou z toho. Přemýšlím, že bych zpřetrhala všechny provázky, utekla jsem pryč. (Nedávno jsem se uvázala k jedné knize od Greena, bylo to, jakoby mi mluvila z duše. Nejprve jsem myslela, že mě kniha poučí. Mýlila jsem se Jen mi ukázala cestu jak ano, a jak ne.) Chci zmizet. Utéct někam daleko. Uvázat nové provázky. Zajímalo by mě, kdo všechno by mě hledal. Naši by pravděpodobně zavolali policii, já se ale ptám, jaké další kroky by podnikli? Podnikli by vůbec další kroky? Šli by po mém provázku nebo by jen čekali? Hledal by mě někdo z kamarádů? Nedokážu se zbavit pocitu, že nikdo by se z mým zatoulaným provázkem nenamáhal. Všechno mi říká, že pro nikoho nejsem dost dobrá, dost důležitá, aby se pokusil. Pokaždé, když na to pomyslím, zahodím další provázek, další zábranu.
Poslední dobou pořád brečím. I teď, když tohle píšu, brečím. Ležím na ustlané posteli, notebook mám na tlustém břiše a je mi hrozná zima. Jen v místech, kde mi každou chvíli steče slza je mi na okamžik teplo, než se projeví zákony fyziky a voda mi opět nezačně krást zbylé teplo, atak zchlazovat kůži. Upnula jsem se, uvázala jsem další provázek, který se rozváže, až dopíšu tenhle článek.
Jsem ráda, že můj blog nikdo nečte. Je to asi magořina čekat, že budu mít na veřejném blogu nějaké soukromí, ale já takový pocit přeci jen mám. Pocit bezpečí. Pocit volného slova. Pocit vypovídání. Přijde mi, že nemám komu se svěřit. Chtěla jsem říct o svých problémech kamarádce, tak, jak jste mi poradily. Uvázala jem k tomu další provázek. Ten ovšem prasknul a už nešel spravit, jen co jsem začala. Rozpovídala jsem se o své poruše spánku, dál jsem se ale nedostala. Prasknul jako struna na kytaře, zničeho nic a seknul mě přes prsty. A já nejsem schopna říct zbytek, nejsem schopna pokračovat ve skladbě. Vím, že moje insomnie není jen sama o sobě. Zklamala jsem už sama sebe, ovšem, zklamat ostatní bolí mnohem víc.
Chci pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama